úterý 26. listopadu 2019

Hardcore x casual

Nedávno probíhala na Databázi her diskuze na téma hardcore a casual hry. Přispěl jsem pouze krátce a to ze dvou důvodů. Za prvé je téma celkem rozsáhlé a za druhé většina zúčastněných stejně nebyla ochotná konfrontovat svůj názor s argumenty. Tím nechci samozřejmě tvrdit, že mé níže popsané stanovisko je jediné správné.

Podle mě je jednodušší definovat hardcore hru, takže začnu touto stranou mince. Hardcore jak už z názvu vyplývá, jsou hry určené pro skalní fanoušky, doslovně tvrdé jádro. Sám význam implikuje, že musí jít o úzkou skupinu her potažmo hráčů. Většina her prostě není hardcore a totéž platí o většině hráčů. To ale neznamená, že jsou casual. Pravděpodobně největší skupina jsou normální hry a normální (včetně příležitostných) hráči. Za hardcore by se dalo označit asi 10% her (možná 15% nebo 5%), to se dá těžko určit, ale podstatná je ta menšinovost. Například když na večírku ze 100 hostů zůstane pouze tvrdé jádro, nikdo nečeká, že je to 50 lidí ani 30. Obvykle je to 5-ti maximálně 10-ti členná skupinka.

Hardcore ani nelze definovat potřebou naučit se herní mechanizmy. Jakýkoli zájem nebo činnost vyžaduje nějaké učení, ale to z ní automaticky nedělá nic hardcore. Ano v Zaklínači 3 je toho na naučení více než v Doomu, ale ani jedna hra není hardcore nebo casual. Ani jedna neklade před hráče extrémní obtíže, často až neférové výzvy nebo nepochopitelné herní mechanizmy. Ve srovnání s tím co se dá asi bez debat považovat za hardcore, jde o průměrně náročné tituly. Často zmiňovaná časová náročnost také není znakem hardcore titulů, nějakých 100h není nic ve srovnání s časovou investicí do jednoduchých casual her jako Pokemon GO, Shakes and Fidget nebo Farmville. I u Tetrisu nakonec mnoho hráčů stráví více času.

Nelze se řídit ani žánrem, protože i když je třeba RPG od pohledu složitější, naučit se hrát Zaklínače nebo Baldur's Gate je stejně náročné, jako uspět v PUBG nebo Couter-Striku.

Co tedy považuji za opravdu hardcore hry? Určitě mezi ně patří extrémně náročná RPG jako Elminage Gothic nebo Wizardry IV: The Return of Werdna. Nevodí hráče za ručičku, často je výzvou přijít na to jak dál a problém může být i opuštění první místnosti. Dále asi hratelnostně obtížné tituly jako Dark Souls, Sekiro nebo Super Meat Boy. To už není o jednom maximálně dvou opakování souboje, ale někdy i o desítkách pokusů. Mnoho metroidvánií lze také označit za hardcore.

Naopak casual hry musí být jednoduché, rychle pochopitelné a přístupné pro každého. Často mají velice triviální ovládání, obzvláště na mobilech. Díky jejich popularitě mezi velkým počtem hráčů jde o velkou skupinu her. Na druhou stranu jsou to často variace na stejné téma. Za sebe odhaduji procentuální rozdělení následovně. Asi 30% casual, 10% hardcore a 60% normálních her.

Na závěr trochu o mě a mém hraní. Rozhodně se nepovažuji za hardcore hráče. Hraní a čtení jsou dva mé nejvýraznější koníčky, ročně dohraji desítky her (a přečtu desítky knih), ale řadím se spíše do průměru. Nechytám se na vášnivé čtenáře se skoro 200 knih ročně ani na hráče náročných a často i málo známých her. Je třeba počítat s tím, že průměr je ta nejširší skupina a patří do ní většina z nás.

Žádné komentáře:

Okomentovat