Anorakův týden 13/2023

Koukám, že bych měl tuto sérii článků pomalu přejmenovat. Pravidelně, každý týden nějak nestíhám a i když mám blok plný poznámek, tak vždy raději zase něco hraju než abych psal. No alespoň je jednou za čas o čem. Minule jsem předběžde chválil Katamari Damacy. Po dohrání jsou mé dojmy ještě o něco lepší. Ovládání je povedené, i když nezvyklé. Především ale samotný nápad táhne hru nahoru. Je to originální, nezvyklé a překvapivě zábavné. Obtížnost je dána pouze časovým limitem, který je nastaven velmi rozumně. Nelze se v úrovních zbytečně zdržovat, ale na základní průzkum nebo dohledání ukrytého dárku je obvykle času dost. Při opakovaném hraní už je časový limit spíše drobnost, když víte co a jak jde zvětšování celkem rychle. Pokud chcete vyzkoušet něco originálního, je Katamari Damacy dobrá volba. Komentář zde.  

Invincible

Po asi pěti měsících jsem také konečně dokompletoval Dungeon Encounters. Hra je to dost svérázná a v podstatě vše je podřízené čisté hratelnosti. Skvělý tahový soubojový systém, řada hádanek a velká spousta průzkumu. Pokud vás na starých dungeonech a RPG bavilo tohle, tak je to hra pro vás. Komentář zde. Hra je vlastně čistou esencí toho, z čeho počítačové dungeony a RPG vychází. Přesně takhle jsem je začínal hrát a takhle je mám nejvíce zafixované, bez všech moderních dodatků...

Pomalu postupuji i v Close Combat. Aktuálně jsem začal s dobýváním Hill 192, což je předposlední mise, ale s dost scénáři. I na nižší obtížnost je hra celkem výzvou. Jednotlivé scénáře nejsou dlouhé a většinou si dávám první pokus nanečisto kvůli průzkumu. Asi dvakrát se ale podařil natolik, že jsem rovnou pokračoval. Rozhodně doporučuji upravit před začátkem rozmístění jednotek, obvykle se vyplatí zatlačit více na jeden bod a uhrát alespoň malé vítězství. Při větší převaze přeskočíte i několik scénářů, takže má smysl dohrávat co nejvíce a využít převahy kdykoliv to jde. Ovládání pomocí menu u každé jednotky není u realtime strategie nejpohodlnější, ale dá se zvyknout. Hra má navíc volitelnou rychlost, takže není problém si trochu zpomalit. Přehledná oddálená mapa je šikovná jak na prvotní rozmístění, tak na rychlé vydání rozkazů na začátku bojů. Nepředpokládám, že mi dojem ze hry ještě něco zkazí a zatím to vypadá na velmi povedenou záležitost. Vážně zvažuji, že hned navážu druhým dílem.

Po dohrání Katamari jsem se chtěl pustit do další akčnější hry a volba padla na další Halo, Halo Reach. V rámci kolekce je hra díky chronologii zařazena na první místo, takže padla volba na ni. Hratelnost nijak nepřekvapila, akce je stále stejně průměrná, ale mise jsou zajímavější než v prvním díle. Většinu času postupujete s více parťáky. Ovládání vozidel se moc nezlepšilo a klidně bych se obešel bez toho. Naopak mě potěšila mise s možností ovládat vesmírnou stíhačku. Samozřejmě to nemá na plnohodnotné simulátory, ale šlo o pěkné zpestření. Na těžší obtížnost je hra docela výzva a baví mě i hledání datapadů s informacemi. Lore totiž považuji za největší přínos Halo her.

Asi půl hodinky jsem také strávil v demoverzi připravované adventury Invincible, první hry podle díla Stanisława Lema. Vychází z prostředí knihy Nepřemožitelný a především stylizace je opravdu povedená. Vzhledem k tehdejší představě budoucí technologie jde o velmi zajímavá díla a na herní zpracování jsem dost zvědav. Demo vypadalo nadějně.